Co s tím Radeckým?

neděle 1. listopad 2009 15:15

Josef Václav Radecký, portrét Georga Deckera

2. listopadu uplyne 243 let od narození polního maršála Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám připomenout jeho památku u vědomí toho, že budu mnohými za tento počin pranýřován. Nemohu si ale pomoci a musím tak učiniti, i když je Radecký stále ještě vnímán výkladem dějin od první republiky do pádu socialismu jako pomahač Habsburků. Vášnivé spory se vedou o znovuodhalení jeho pomníku na Malostranském náměstí. Má se tam vrátit Radeckého socha, nebo tam má stát socha Járy Cimrmana, který Habsburkům s ničím nepomohl?

      Naše vojenská historie neoplývá příliš slavnými jmény. Jen málo českých vojevůdců dosáhlo takové proslulosti, aby jejich jméno znal celý svět. Po pravdě řečeno si myslím, že jsou pouze tři – Jan Žižka z Trocnova,  Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a Josef Václav Radecký z Radče. O Janu Žižkovi byl popsán nespočet stránek, Albrecht z Valdštejna také nepřišel zkrátka. Jen Radecký ostrouhal. Byl nadlouho vyškrtnut z učebnic dějepisu – podle hodnoceni (nejen) po roce 1918 toho tento „rakušák“ nebyl hoden. Možná, že kdyby nebyl vojevůdcem, ale třeba spisovatelem, skladatelem nebo básníkem, zkrátka „buditelem“, byli bychom k němu shovívavější. Ale ať chceme nebo nechceme, Radecký byl nejvýznamnějším českým vojákem 19. století. Století, kdy se příliš ještě nehrálo na národnosti a na nacionalismus. Radecký byl občan mnohonárodnostního státu tak, jak tomu tehdy rozuměla většina obyvatel monarchie. V první řadě byl však vojákem a u toho se předpokládala loajalita k panovnickému domu. Byl vojákem, jehož rodnou řečí byla čeština, hlavním jazykem němčina a v soukromí utajené náhradní domácnosti italština. Byl prostě synem své doby. Nic více, nic méně.

 

      Josef Václav Jan Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče se narodil na zámečku v Třebnici u Sedlčan 2. listopadu roku 1766. Dětství neměl příliš šťastné. Matka záhy po porodu zemřela, otec zemřel, když mu bylo deset let. Do patnáctého roku ho vychovával jeho dědeček,  Václav Leopold Radecký z Radče. Válečnická minulost dědečka – sloužil císaři 71 let, motivovala budoucího maršála k jeho rozhodnutí sloužit o vojska. Po dědečkově smrti se jeho výchovy ujal otcův bratr Václav Ignác, major císařské armády. Tím bylo jeho předurčení dokonáno.

 

      Vše však nešlo tak hladce. Jeho první pokusy o vstup do armády narazily na nečekanou překážku. Pro tělesnou slabost byl několikrát vojenskou komisí odmítnut. Po několika marných pokusech je konečně  17. srpna 1784 přijat k 29. kyrysnickému pluku Caramelli jako kadet „ex propriis“, tedy na vlastní útratu. Pluk ležel v Jász-Berény v Uhrách.

 

      A od této chvíle pomalu jeho vojenská kariéra stoupá. Bojuje ve válkách s Turky v letech 1788 – 1791 (už jako nadporučík); v italském tažení proti Napoleonovi se v roce 1796 vyznamená v bitvě u Voltri, kdy, coby pobočník vrchního velitele armády polního zbrojmistra Beaulieua, kryje ustup štábu, zachrání jej před zajetím a je povýšen na majora.

 

      Přichází doba napoleonských válek, ve kterých Radecký nemůže chybět. V bitvě u Hohenlinden v roce 1800 velí 3. kyrysnickému pluku Grossh. Toscana a je vyznamenán; v roce 1805, již v hodnosti generálmajora, se vrací na italské bojiště jako velitel brigády. Ve válce  roku 1809 je opět vyznamenán, tentokrát v bitvě u Wagramu, kde velí divizi. To je již polním podmaršálkem (generálporučík).

 

      Zde si ho všimne arcivévoda Karel, a tak se Radecký stává náčelníkem generálního štábu. V kariéře „vojenského úředníka“ se zasadí o provedení některých reforem, v rakouské armádě.  V roce 1813 se hlavní měrou zaslouží o sestavení plánu střetnutí s Napoleonem u Lipska (16. – 19. října 1813) a stává se tak jedním ze strůjců jeho porážky.

 

Po skončení napoleonských válek postupně projde těmito posádkami:

 

1819 – velitel divize v Šoproni

1829 – velitel pevnosti Olomouc (již jako generál jezdectva).

 

006.jpg

 

      Radeckému je 63 let a do Olomouce je poslán coby generál před výslužbou, Zdá se, že jeho vojenská kariéra se chýlí ke konci. Záhy se však ukáže, že je to jen zdání. V roce 1830 je povolán do Itálie na místo zástupce vrchního velitele rakouské armády knížete Ficquelmonta. O rok později je kníže vyžádán na místo prezidenta dvorské válečné rady a Radecký zaujímá jeho místo. A tak se Itálie stává na dlouhá léta jeho druhým domovem (doslovně pojato - měl zde špatně utajenou druhou domácnost, takže kromě osmi dětí se svoji manželkou měl v Itálii další čtyři s prostou ženou z lidu).

 

      V Itálii přicházejí nejhvězdnější Radeckého chvíle. V roce 1836 je konečně povýšen na polního maršála a v roce 1848 rozdrtil 25. června  v generální bitvě u Custozy spojené vojsko sardinské, papežské a jednotky dobrovolníků a donutil sardinského krále Karla Alberta k podepsání příměří. Následujícího roku Karel Albert příměří vypovídá, je však opět rozhodným způsobem Radeckým poražen v bitvách u  Mortary (21. března) a Novary (23. března). Za tato vítězství obdrží Radecký nejvyšší vojenské vyznamenání Rakouského císařství – velkokříž Řádu Marie Terezie.

 

002.JPG

                    maršál Radecký v bitvě u Novary

 

      Radeckému je 83 let a jeho hvězda nepřekonatelného vojevůdce stále září. V roce 1850 se stává při narůstajícím napětí s Pruskem vrchním velitelem rakouské armády. Po zažehnání války se vrací do Itálie do Milána jako generální guvernér. V roce 1857 požádá o uvolnění ze svých funkcí a 5. ledna roku 1858 umírá ve Villa Rentě u Milána. Pohřben je v Klein Wetzdorfu u Stockerau v mauzoleu slavných osobností císařské armády. Odchází tak velitel, jehož si vojáci opravdu vážili a bez pejorativního nádechu ho nazývali „otec Radecký“.

 

      Osobnost maršála Radeckého znal celý tehdejší svět. V roce 1848 skládá Johann Strauss starší slavný „Radeckého pochod“. Vídeň mu postavila jezdecký pomník (od roku 1912 stojí na Ringstrasse), pozadu nezůstala ani Praha. V roce 1859 je na Malostranském náměstí odhalen Radeckého pomník. Dílo bratří Josefa a Emanuela Maxů bylo odlito z ukořistěných sardinských děl. Na náměstí pomník vydržel do roku 1919, kdy byl na žádost italského velvyslanectví rozebrán. Příliš jim asi připomínal jejich četné porážky. Pomník je dnes uložen v Lapidáriu Národního muzea na Pražském výstavišti.

 

005.jpg

            jezdecká socha ve Vídni

 

003.jpg

       Malostranské náměstí v roce 1900

 

004.jpg

       Malostranské náměstí v roce 1914

 

      Již několik let se vedou spory o tom zda a kde Radeckého pomník obnovit. Já za sebe si myslím, že by si to maršál Radecký zasloužil.

Luděk Kaplan

Jooohnnypokračování La belle époque 2.19:5110.2.2011 19:51:46
JooohnnyLa belle époque 2.19:4810.2.2011 19:48:55
JooohnnyLa belle époque!19:3410.2.2011 19:34:18
JJJPaní Lído V.11:152.11.2009 11:15:24
Matěj ČadilVynikající článek05:072.11.2009 5:07:51
Josef KobylkaRadecký byl především v cizích službách a kdyby22:331.11.2009 22:33:11
Lída V.JAPE, nepodléhejte19:221.11.2009 19:22:15
JAPNesouhlas s Žižkou jako vojevůdcem.19:001.11.2009 19:00:08
MILAtaky si myslim, byl to cech17:231.11.2009 17:23:28

Počet příspěvků: 9, poslední 10.2.2011 19:51:46 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy