Zapomenutá bitva

pondělí 12. červenec 2010 12:36

Paměť národa. Co všechno se pod těmito slovy skrývá, co poodhalují, či naopak zahalují závojem mlžných oparů. Je paměť veliká, paměť slavná, uchovávaná v pojednáních a traktátech velkých historiků od počátku věků. To je paměť prodejná jak pouliční dáma, přizpůsobivá, vykladatelná podle toho, jak se zrovna někomu nebo něčemu hodí. "Pár černých puntíků a z mocnáře byla selka, nebo ze selky mocnář, podle toho, jaká filosofie v té které rodině převládala," pravil před lety moudře Jan Werich, jakoby tu mršku dobře znal. Ale pak je tu paměť malá, ba přímo nepatrná, ukrytá ve vzpomínkách pamětníků, předávána ústně z pokolení na pokolení, či zapsaná brkem i perem v kronikách měst, městeček a vesniček, cechů i spolků. Tahle paměť se zaprodat nenechá, nenechá se ani překroutit.

A právě před více než čtvrt tisíciletím prošla jedna Holickem a zanechala v něm nesmazatelnou stopu vrytou do duší lidiček i krajiny. Rád bych vám ji přiblížil, i když musím, popravdě řečeno, začít poněkud zeširoka - pamětí velkou, ba přímo světovou. Inu, co se dá dělat.

 

PŘEDEHRA

20. října roku 1740 zemřel rakouský císař Karel VI. a s ním vymřela dynastie Habsburků v mužské linii. Podle pragmatické sankce, která byla vyhlášena 19. dubna 1713 a stanovila, že „…dědičné země habsbur­ského panovnického rodu jsou nedělitelné a přecházejí dědičně jako celek na nejstaršího syna zemřelého krále nebo jeho nejstarší dceru, neměl-li syna…“, se trůnu ujala arcivévodkyně Marie Terezie. Mezinárodní záruky pragmatické sankce se však velice záhy ukázaly jako zcela neúčinné v okamžiku, kdy Marii Terezii chyběly jak finanční prostředky, tak i silná armáda (potvrdila se tak slova rakouského vojevůdce Evžena Savojského, že pragmatická sankce bez silného a moderního vojska a plné státní po­kladny bude v očích ostatních panov­níků jenom cárem papíru). Již v prosinci roku 1740 vpadla armáda pruského krále Fridricha II. bez vypově­zení války do Slezska a po vítězství nad Rakušany u Molvic (Maĺujowice) 10. dubna 1741 se vytvořila proti­habsburská koalice tvořená Pruskem, Bavorskem a Saskem. Tuto koalici podporovali tradiční rivalové Habs­burků -  francouzští a španělští Bourboni. Tím začala válka o dědictví rakouské, která byla ukončena až 18. října 1748 všeobecným mírem v Cáchách. Ten znamenal sice slavnostní uznání pragmatické sankce a potvrzení manžela Marie Terezie Františka Štěpána Lotrinského císařem římským a německým králem, ale také ztrátu většiny Slezska a celého Kladska.

 

EVROPA V RUKOU POLITIKŮ

Krátce po skončení války o dědictví rakouské bylo zřejmé, že se habsburská monarchie tak snadno se ztrátou lidnatého, hospodářsky i kulturně vyspělého Slezska nesmíří. V roce 1756 sjednal hrabě Kounic spoje­neckou smlouvu s Francií (1. května 1756 ve Versailles) a současně bylo uzavřeno spojenectví s Ruskem, Saskem, Dánskem a Švédskem. Po dvě stě padesáti letech neustálého soupeření tak vznikla mezi rakouskou a francouzskou monarchií aliance, která vydržela až do vypuknutí revoluce ve Francii v roce 1789. Byla to reakce na uzavření neutralitní smlouvy mezi Anglií (která opustila dosavadního spojence Rakousko) a Prus­kem (to bylo pro změnu opuštěno svým tradičním spojencem Francií). Tato smlouva, tzv. westminsterská konvence, byla uzavřena 16. ledna 1756. Podepsání těchto smluv zahájilo tzv. diplomatickou revoluci, při níž obě evropské velmoci změnily partnery. Britové změnu nazvali „diplomatickou revolucí“, zatímco Francouzi psali o „obrácení aliancí“. V předvečer války tedy došlo k úplnému převrácení spojenec­kých svazků v Evropě po třicetileté válce (není bez zajímavosti, že všechny uzavřené smlouvy se od­volávají na neměnnost výsledků třicetileté války – tedy více jak po stu letech byl tento celoevropský konflikt stále živý). Karty byly rozdány.

 

ZNOVU DO BOJE

Sedmiletá válka získala jeden primát ve válečných střetnutích na starém kontinentě. Byla první válkou mezi evropskými mocnostmi v novověkých dějinách, která nezačala v Evropě. 18. května 1756 vstoupila Británie do válečného stavu s Francií a ihned začala operace na moři a v Kanadě. Francie tomuto aktu ne­mohla nečinně přihlížet a 9. června 1756 vyhlásila Britům válku. Bylo jen otázkou času, kdy se válka přenese i do Evropy.

Fridrich II. se rozhodl nečekat, až se protipruská koalice plně politicky a vojensky zformuje a 29. srpna 1756 vpadly jeho tři armády, opět bez vyhlášení války, do Saska. Tak začal dlouhodobý válečný konflikt, který vešel do dějin jako sedmiletá válka. V ní se válečné štěstí přiklánělo střídavě na tu či onu stranu, až na­konec převážily síly protipruské koalice a v roce 1762 se zdálo, že mají vítězství je na dosah. Nepříznivou situaci Pruska však náhle změnila smrt ruské carevny Alžběty 5. ledna 1762. Její nástupce Petr III. byl totiž nadše­ným obdivovatelem pruského krále, ihned zastavil válečné operace proti Prusku a dokonce s ním uzavřel spo­lek, na jehož základě  Rusko postavilo na pomoc Prusku armádu v síle 20000 mužů. Nic na nové situaci ne­změnilo ani to, že Petr III. byl 18. července 1762 na příkaz své manželky Kateřiny zavražděn. Ta sice, již jako Kateřina II., zrušila spojeneckou smlouvu s Pruskem, ale na válečné dění to již nemělo velký vliv. Pru­sové se vzpamatovali a dobývali jedno vítězství za druhým (21. čer­vence u Burkersdorfu, 29. srpna u Frei­berku a 11. října dobyli pevnost Svídnici). Marii Terezii nezbylo,  než jednat o míru. Již 24. listopadu 1762 byly ve Slezsku a Sasku uzavřeny smlouvy o příměří a 15. února 1763 byla na loveckém zámečku Hu­bertsburgu (mezi Drážďanami a Lipskem) podepsána mírová smlouva, která v podstatě potvrdila stav před rokem 1756. Habs­burská dynastie se musela jednou pro­vždy vzdát myšlenky na znovuzískání Slezska a Klad­ska.

1758 : OLOMOUC – DOMAŠOV

003.jpg

Ernst Gideon Laudon


Východní Čechy a s nimi Holicko se ocitly ve víru války v létě roku 1758. Na jaře tohoto roku se ná­por pruských vojsk soustředil na Moravu, kde Prusové oblehli strategicky důležitou pevnost Olomouc. Obléhání bylo zahájeno 11. května 1758. Prusové plenili i okolí Olomouce, a tak byly vypáleny vesnice Trusovice, Dubany, Tršice a další místa, odkud bylo odvezeno na vozech mnoho kořisti. Fridrich II. počítal s rychlým dobytím pevnosti. Ta však již nebyla oním nedostatečně opevněným městem let čtyřicátých. Marie Terezie, vědoma si její důležitosti, vydala nemalé prostředky ze státní pokladny na to, aby se z ní stala moderní pev­nost (celkové náklady dosáhly 10 miliónů tolarů). Opevňovací práce začaly na jaře roku 1742 a byly dokon­čeny v roce 1754, v předvečer nového evropského konfliktu. Sama Marie Terezie se na novou pevnost přijela podívat 9. září 1754. Teď se ukázalo, jak prozíravé bylo císařovnino rozhodnutí.

Posádku pevnosti tvořilo 8500 dobře vyzbrojených vojáků pod velením generála Ernesta Dietricha barona von Marschall. Prusové neměli dostatek sil, aby obklíčili celou pevnost, protože část armády byla vyčleněna, aby mohla odrazit případný útok vojsk maršála Dauna, který se pomalu blížil k pevnosti. O pomoc obležené Olomouci se také snažilo několik rakouských oddílů, které prováděly záškodnické výpady proti jed­notlivým pruským pozicím a podařilo se jim dosáhnout toho, že nepříteli začínaly docházet zásoby potravin a střeliva. Fridrich II. proto vydal rozkaz, aby byly chybějící zásoby dopraveny k Olomouci z Nisy a Kozlí. 22. června hlásil rakouský agent z Vidnavy, že zásobovací trans­port vyrazil. Skládal se ze čtyř tisíc vozů pl­ných dělostřelec­kého materiálu, munice, zákopnického nářadí, stanových celt, uniforem, potravin, nápojů, léků a hygienických potřeb (hlavně octa), peněz a především 2500 živých konzerv – polských volů. Velel mu plukovník Mosel. Rakušané pochopitelně nemohli nechat transport bez povšimnutí. Poprvé na něj zaútočil ge­nerál Laudon 28. července u Guntramovic. Tento útok se podařilo Moselovi odrazit jednak proto, že Prusům přišel na pomoc generál Zieten, který převzal velení konvoje, a jednak proto, že selhala koordinace mezi gene­rálem Lau­donem a vojsky generálmajora Siskovicse a „létajícím sborem“ generálmajora de Saint-Ignon, kteří měli napadnout Prusy ze zálohy a vehnat je pod bodáky Laudonových vojáků. Po této srážce se síly protivníků zhruba vyrov­naly: na pruské straně bylo 14500, na rakouské 12500 vojáků. Další rakouský útok přišel 30. června u Doma­šova. Tentokrát se Rakušanům podařilo konvoj rozdělit na několik částí a po úporných bojích úplně zničit. Ukořistěno bylo několik set kusů hovězího dobytka, 13 děl, 2000 vozu a 3000 koní; na bojišti zůstalo ležet 3900 pruských a 600 rakouských vojáků. Stojí za zaznamenání, že ani jeden z pruských velitelů nebyl za ztrátu transportu potrestán. Svou roli zřejmě sehrál fakt, že oba statečně bojovali, nevzdali se a za porážku draze zaplatili vysokými ztrátami.

Po neúspěšné zásobovací operaci nezbylo Fridrichovi pro nedostatek munice a proviantu, a také s ohledem na blížících se sedmdesát tisíc mužů maršála Dauna, než zrušit 2. července obléhání Olo­mouce a pokusit se ustoupit přes Čechy do Slezska. Rakušané však nehodlali nechat tento ústup jen tak.

 

PRUSKÝ ÚSTUP OD OLOMOUCE

3. července překročili řeku Moravu rakouští granátníci a karabiníci a utábořili se u Křelova severový­chodně od Olomouce. Následující den překročili řeku i vojáci maršála Dauna a utábořili se u Olšan. Frid­rich II. zatím nerušeně ustupoval z Velkého Týnce, kde měl svůj hlavní stan, směrem do Čech – 3. června byl v Moravské Třebové a 6. června u Litomyšle. Zadní voj pruské armády tvořil sbor polního maršála Keitha (zanedlouho padne v bitvě u Hochkirchu – 14.10.1758). Ten vyrazil 2. července právě z Křelova a ustupoval, již za neustálých bojů, do Čech. 3. července bylo jeho vozatajstvo u Mohelnice napadeno ra­kouskými husary a ztratilo asi 40 vozů a 200 koní. 4. července ve dvě hodiny ráno pokračoval Keith od Mohel­nice k Moravské Třebové. Další útok Laudonových Chorvatů se mu tentokrát podařilo odrazit, protože si vy­žádal posilu sedm­nácti praporů pěchoty a dvaceti eskadron husarů a dragounů. 5. července tábořili Prusové u Moravské Třebové a zdálo se, že hlavní nebezpečí bylo zažehnáno. Zde také předal Keith kvůli svému zdravotnímu stavu velení nad zadním vojem generálu Fou­quému. Ten rozdělil neúčelně sbor do tří kolon a pokračoval v ústupu, když si ponechal velení nad první kolo­nou, se kterou dorazil 7. července do Svitav. Lehká pěchota rakouského ge­nerála Buccowa se přiblížila trase pochodu a napadla druhou pruskou kolonu generálporučíka hraběte Wieda, která vyrazila 7. července z Moravské Třebové. Hlavní tíhu útoku nesl II. prapor prince Ferdinanda. Útok se sice podařilo odrazit, ale za cenu ztráty mnoha vozů a koní. Nejhůře se vedlo třetí koloně, které velel generál Retzov (před bitvou u Hoch­kirchu v říjnu 1758 nesplní králův rozkaz, bude suspendován, uvězněn a ještě téhož roku zemře). I k ní se přiblížily oddíly generála Buccowa. Retzov opustil Moravskou Třebovou o něko­lik hodin později než hrabě Wied. Nepřítel jej však předstihl a při průchodu vesnicí Dlouhá Loučka byl uvítán palbou. Uká­zalo se, že v této vesnici je odříznut i zadní voj Wiedovy kolony. Retzov nechal podél sil­nice předjet pod ochranou pěchoty vozy a ústup kryl dělostřelectvem. Rozpoutala se několikahodinová kano­náda. Před setměním zaútočil jeden Wiedův pluk na hořící vesnici a vytlačil z ní Rakušany. Po setmění pokra­čovali Prusové v pochodu. 8. července dorazili do Svitav, kde se všechny tři kolony spojily, a 9. července byli Pru­sové v Litomyšli.

Mezitím nechal Fridrich II. v Litomyšli svůj zadní voj pod velením markraběte Karla a sám ustupoval ve dvou proudech do Hrušové a Tisové. Markrabě si vyžádal od Keitha, který se opět ujal velení zadního prus­kého voje, čtyři krátká děla a osm 24 liberních kanónů na ostřelování Hradce Králové a následoval Fridricha II. Ten 10. července projel Holicemi a 11. července pokračoval přes Vysokou nad Labem na Hradec Králové. Ještě téhož dne se podařilo princi Mořicovi po krátké šarvátce u Svinar dobýt přechod na severní břeh řeky Orlice a obsadit výšiny severovýchodně od Hradce Králové. U Malšovic byla postavena dělostřelecká baterie 24 kanónů. Útok na Hradec se měl uskutečnit 12. července ze dvou stran najednou. Rakouské oddíly generála Buccowa však město v noci opustily a stáhly se k Chlumci, takže vojáci prince Mořice pronikli ráno bez boje do města a opravili nepřítelem zničený most. Nenaplnilo se však očekávání Prusů, že zde naleznou zásoby potravin, neboť Rakušané před svým odchodem větší část skladů zničili. O zásobování pruských vojsk se tedy museli postarat hradečtí měšťané (kromě zásobování potravinami je to stálo ještě 50000 tolarů výpalného) 13. července dorazily k Hradci Králové i oddíly ge­nerála Retzova, o něco později i maršála Keitha, takže od zru­šení obléhání Olomouce byla opět celá pruská armáda pohromadě.,

 

002.jpg

Od Olomouce k Náchodu


SRÁŽKA U HOLIC

Vraťme se však o několik dnů zpět do okolí Holic. Situace se zde pro Rakušany nevyvíjela příliš dobře. Generál Buccow (jinak jeden z nejschopnějších rakouských generálů) se dopustil dvou chyb. Příliš dlouho čekal na Daunovy rozkazy v Kostelci na Hané (od 27.6. do 1.7). Až 2. července byl ve Velkých Opatovicích, 3. července v Brněnci a 6. července v Poličce. Vyčkáváním ztratil šanci přehradit Prusům včas a se všemi si­lami ústupovou cestu na Hradec Králové, takže dostihl jen poslední dvě kolony zadního pruského voje. Maršál Keith byl již tou dobou ve Svitavách a král v Litomyšli. Ge­nerál Buccow pak pokračoval ke Košumberku, kde svůj sbor rozdělil na několik částí, což byla jeho druhá chyba. Se 7000 muži pokračoval (tentokrát rychle) přes Hro­chův Týnec a okolo Pardubic do Hradce Králové, kam dorazil 10. července. V závěrečné fázi pronásledo­vání Prusů se mu tedy podařilo dostat se do Hradce Králové před nimi. Nakonec byl však stejně nucen před postupujícími Prusy Hradec opustit a ustoupit (viz výše). Do oblasti Holic vyslal jen pět praporů lehké pě­choty, které nemohly být Prusům vážným protivníkem. Tíha bojů u Holic tak ležela zcela na vojácích generála Laudona.

10. července nechal maršál Keith své oddíly u Litomyšle odpočívat, jen těžké dělostřelectvo pod velením ge­ne­rálmajora Salderna a čtyři prapory pěchoty, pět eskadron kyrysníků a stovku husarů, poslal na králův pokyn přes Vysoké Mýto do tábora u Týnišťka. Ještě tentýž den tam odvelel také generála Retzova se čtyřmi pra­pory pěchoty, jednou eskadronou jízdy a s větší částí vozatajstva. 11. července se Retzovovy oddíly posu­nuly k Holicím a oddíly Keithovy a markraběte Karla obsadily prázdný tábor u Týništka. Navečer pak bylo v táboře slyšet střelbu z oblasti Holic, kam dorazili Laudonovi Chorvati, a brzy nato hlásil Retzov, že byl napaden. Keith mu bez meškání vyslal na pomoc generálmajora  Bornstedta s osmi prapory pě­choty a deseti eskadronami husarů. Pruský předvoj se musel na pochodu několikrát bránit útoku rakouských husarů, a když se chystal sestoupit z výšin u Vysoké do Ostřetína, byl napaden dělostřelectvem generála Laudona. Prusové okamžitě opětovali ze tří baterií palbu. Po několikahodinovém dělostřeleckém souboji nastal soumrak. Retzovi se zdálo, že Raku­šanům dorazily posily a zastavil proto svůj postup. Jeho oddíly a Keithem vyslané posily se utábořily v blízkosti vozové hradby, která dorazila během bitky, na výšinách jihovýchodně od Ostřetína. Za dělostře­lecké přestřelky byl zapálen Ostřetín, ve kterém shořel kostel. Zář vzplanuté vesnice projasnila noc a jistila Prusy před překvapením.

Generál Laudon postupoval s hlavními silami společně s generálmajorem de Saint-Ignon přes Ústí nad Or­licí do Chocně a přiblížil se přes tamní lesy k pochodové trase Prusů, těsně násle­dován oddílem generálmajora Siskovicse. Během dělostřelecké přestřelky se jejich pěchota soustředila jižně od Holic. 12. července ve tři hodiny ráno se Retzov rozhodl pokračovat v pochodu. Obešel Holice a Horní i Dolní Ředice. Za úsvitu za­čala opět dělostřelecká přestřelka, do níž zasáhlo na obou stranách více těžkých kanónů. Pruská kolona vozů, je­doucí mimo oblast hlavních bojů, byla obtěžována pouze Laudo­novými husary, kteří se střetli s husary prus­kými v Dašicích. Po urputném boji museli rakouští husaři ustoupit k Pardubicím. Když ale pruská kolona zamířila z Komárova více na sever, aby se dostala na  ho­lickou a hradeckou silnici, byla  napadena dragouny a granátníky generálmajora de Saint-Ignon. Tento útok zasáhl  Bredovův pluk kyrysníků vyslaný k boční ochraně kolony. Pruský pluk byl rozmetán a vra­cel se přes Dolní Ředice. Při boji ztratil 27 zabitých, 36 zra­něných a 58 zajatých vojáků. Rakušané pro­nikli do kolony, byli však z boku a zezadu napadeni husary plukovníka Möhringa, ke kterým se připojili na­rychlo shromáždění kyrysníci  Bredovovi, a museli se s velkými ztrá­tami stáhnout zpět k Holicím.

Mezitím dorazil polní maršálek Keith do Litětin. Nechal své oddíly nastoupit před vesnicí a zaútočil na Rakušany. Při tomto útoku se několik pruských vojáků utopilo v Roveňském rybníku. Rybník se nacházel mezi Holicemi a Litětinami v místě dnešní obce Roveňsko a pocházel z 15. století (založen byl roku 1441). Po skončení bojů byl vypuštěn a na jeho místě vznikla bažantnice. Ta byla zrušena v době josefínské kolonizace a v roce 1783 zde byla založena emigranty ze Slezska a Kladska ves Trauerdorf (Roveňsko). K rybníku se váže i jeden nález, který dokládá, že ne vše bylo v pruské armádě v pořádku. Vypráví se, že někteří pruští vojáci, pokud jim to okolnosti dovolily, opouštěly své pluky pro malý žold, čehož jsou důkazem verše: „Ó mein lieber König, sechs Gröschel ist mir zu wenig.“ (Ó můj milý králi, šest grešlí je pro mne příliš málo), které byly napsány na bubnu, zanechaném pruským tamborem po bitvě na hrázi rybníka. Vraťme se však zpátky na bojiště. Generál Laudon rozpoznal včas hrozící nebezpečí a stáhl svá vojska bez újmy zpět do borohrádeckých lesů a odtud pak k Opočnu. Maršál Keith zůstal v oblasti Holic, generál Retzov odešel s celým vozatajstvem do Dražkovic. Oba dva se potom 13. července připojili k hlavním pruským silám v Hradci Krá­lové. Buccovovy oddíly se přesunuly k Pardubicím, kde vyčkávaly příchodu maršála Dauna; generál Laudon zůstal v Opočně.

 

KRONIKY

Zmínky o srážce u Holic a Ostřetína nemohly pochopitelně chybět v žádné kronice obcí na Holicku. Řá­dění Prusů v Holicích o okolí je zachyceno v Kronice města Holic těmito slovy: „…R. 1757 vypukla nová válka s Prusem, který r. 1758 dne 12. července do okolí Holic od Vysokého Mýta vtrhnul, právě v čas žní, an na sklí­zení obilí nejpilněji pomýšleno. Položil se od kopce nad Ostřetínem až po rybník Rovenský s bažantnicí, kdež nyní německá osada Traundorf se spatřuje.

Nedlouho na to přispíšil generál Laudon s vojskem císařským a zaujav jižní vrchy nad Holicemi svedl zde s Prusy bitku. Ustrašené obyvatelstvo jako obyčejně uteklo do lesů.

I nyní navštívili Prusové Holice, právě v ten den po hlučné pouti, připadající na neděli po svátku Navštívení panny Marie. Prusové, kde co bylo, pobrali, dobytek odehnali, dvéře okna vytloukli a v  tu samu noc vesnici Ostřetín vypálili. Král pruský tehdy nocoval na staré poště, zatím co vojáci kostel, faru vyplenili a starými knihami z rathouzu topili.

Co dále po celou dobu sedmileté války bylo se v Holicích sběhlo, není toho paměti. Nepochybně zakusily Holice několikrát válečných útrap, tak že ovšem blahobyt zůstává zde i dále cizincem. …“. (str. 36 – 37)

Bitva je zachycena i v Pamětní knize hasičského sboru v Ostřetíně: „…V obci stal se pád ohně skrze ne­přítele Prajse když byl 11. a 12. června r 1758 vypálený (zde se kronikář o měsíc zmýlil, chyba zřejmě nastala při přepisování zápisu – pozn. aut.). Rychtářem byl Pavel Machatý, po něm Josef Třasák na sv. Trojici 1760. Při tom Praj­ským ohni, byl celý dolní konec Ostřetína až po Jakuba Horčičku čp. 32. a v pustině cha­lupa čp. 10. vypálen. Zůstali jen tři stodoly a jedna stáj. Stodoly: Ziklova, Vosáhlova a Strážňova. Kostel vyhořel druhý den když nepřítel měl odejít. Tento jediný děj obsahuje „Pamětní kniha obce Ostřetína“. Že pak po vypálení dřevěného kostela zapáleného do Prajzů byla vystavěna kaplička až vystavěli nynější kostel ka­menný v r. 1781. ve výměře 359. sáhů. V roce 1858 byl postaven první kříž na „Chmelnici“ – druhý r. 1872. Ukřižovaného maloval Josef Šrejma malíř z Holic. Svěcení kříže bylo na paměť padlých za vlády Marie Terezie s pruským králem Vilémem. Občanů bylo velmi mnoho i z okolí. Domácí mládenci jeli na 48. koních..…“.

A ještě Pamětní kniha obce Ostřetína – zápis z roku 1816: „…Zhora uvedený chrámeček byl v sedmileté válce r 1758 i se vsi od Prušáků spálen až po studánku v pustině se nacházející, nyní před č. 129. Načež byla postavena malá kaplička na starém hřbitově. V roce 1781 byl postaven nynější kostel.…“ (str. 104).

Následující řádky zaznamenal „…Potomstvu k paměti z oustní pověsti mnohých dosaváde vážných starců, kteří v ten čas jako již dospělí mladíkové živi byli a sám (písař – pozn. aut.) co od svých otců z jejich úst, kteří to proná­sledování trpěli, jsem množstvíkráte vypravovati slyšel.“ holický písař Jiří Sedlák, který napsal: Také i to po­znamenati sluší, že některé domy ze silných kusů (těžkých děl – pozn. aut.) kulkama provrtané byl (v Ho­licích – pozn. aut.), na polích a v rolích po tej vojně se dlouho olověny a železny koule nacházely, po odchodu nepřá­tel mnoho koží z krav i všelijakého dobytka tu k nalezení bylo, neb oni dobytek bili, ohně topili a masa vařili si sami, šikovný ale do­bytek, jak koňský, tak i hovězí ssebou vzali, jako jiné všechny nábytky, neb Prajzové ssebou množství Slezáků s vozma měli, kteří pobrané věci za nima vozili a do zemí prajských zaváželi.…“ (z knihy PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO díl III., Pardubice 1903, str. 239).

V Pamětní knize města Dašic je napsáno: „…Mezi tím Prušáci ustanouce od obléhání Olomouce vraceli se vý­chodní částí Čech přes Litomyšl, Poličku, Vysoké Mýto, Holice a Hradec Králové do své vlasti, vše ple­níce a loupíce tak, že obyvatelé před nimi i s dobytkem a jměním v lese se skrývali. Když ale 11. července 1758 král pruský s posledním oddílem vojska k Holicům přišel, očekával jej u vsi Ostřetína rakouský vojevůdce Laudon a přinutil Prušáky téhož dne k ustoupení. Druhého dne udeřil na vojsko pruské tentýž rakouský voje­vůdce u Komárova a snad by býval i zvítězil, kdyby král pruský, znamenaje příchod rakouského generála Bu­kova, svým dvě čety vojáků ku pomoci neposlal. Tyto rozloživše se po dlouhém pahorku Ředickém, přinutily Lau­dona s vojskem až do lesů Borohrádeckých utíkati. Při tom byl spálen celý Ostřetín i s chrámem, kostel v Rovni od Prušáků vydrancován, ze svatostánku vzato ciboriu a částky svátostné rozházeny po zemi. V Dašicích na náměstí potýkalo se 500 pruských husarů s rakouskými husary celých 5 hodin; husaři rakouští byli poraženi a obydlí měšťanů, jakož i dům farní, vyloupeny. Mezi tím ale přišlo velké vojsko rakouské od Poličky k Pardubicům a dne 15. července rozbilo stany u Hostovic a Kostěnic. Na to za dva dny ubíralo se k Pardubicům, Libčanům a Hradci Králové přinutivši Prušáka k rychlému vyklizení tohoto města. Ostatně také když Prušák v Slezsku přezimoval, byly útrapy města Dašic dosti velké, daně platilo nemalé (za­vedena byla daň z hlavy) drahota velká..…“ (str. 40 – 41).

Pamětní kniha obce Komárova: „…Slibný vývoj živností selských byl však u nás rušivě zastaven dlouhými válkami za panování Marie Terezie. Opět, jako ve válce třicetileté, přehnala se několikráte vojska naší vesnicí, přinášejíce zkázu a ničení. ….. Bída se později ještě zvětšila a zvláště r. 1757 dostoupila vrcholu. Tehdy přezimovala v naší obci část pluku Antlan, odpočívajíc po bitvě u Lysé. Vojáci byli hrozně zdecimováni a zuřily mezi nimi různé epidemie – prý i mor. Od vojáků nakazilo se civilní obyvatelstvo a mřelo kvapem, takže vymřely některé rodiny do posledního člena.

Téhož roku v červenci (kronikář se zmýlil, bylo to v roce 1758 – pozn. aut.) odehrála se u naší obce část bitvy mezi zadním vojem pruského krále Friedricha II. a armádou Laudonovou, v níž Prušáci zvítězili. Bojovalo se v polích mezi obcí naší a Ředicemi a snad i na návsi u kostela. Část obce byla při tom spálena – nevíme však která. …“ (str. 152 – 154).

Dějiny obce Kostěnice: „…Za válek pruských zejména sedmileté v roce 1744 (kronikář se opět mýlí v letopočtu – pozn. aut.) leželo v lukách Břežínských vojsko generála Dauna, na louce t č v majetku Vaši Poláka byla dlouho znatelná studeň a dřevěný rám kol ní vytrval až do roku 1870. Vojsko přišlo z Uher (zřejmě myšleni Chorvati generála Laudona – pozn. aut.) a chystalo se dobýti Pardubic Prusy obsazeným. Vojáci přestrojeni za kramáře nebo sedláky byli v bráně poznáni-  jednomu se obnažila vojenská pistole – a zajati.

Šarvátky mezi vojskem pruským a rakouským byli u Holic, Ostřetína a Rovně. V Kostěnicích nebylo snad ničeho. …“ (str. 12).

Pamětní kniha obce Dolní Rovně: „…Zvláště počátek války sedmileté ucítila Roveň na svých bedrech. Tehdy r. 1757 přezimovala u nás část pluku Antlan po bitvě u Lysé, jež svým jádrem ležela v Dašicích. Mnoho vojáků při tom zemřelo zde na mor, od nich nakazilo se i usedlé obyvatelstvo a „mřelo kvapem“, jak poznamenal o tom tehdejší dašický farář Riffius. Ten také zaznamenal průběh bitvy, který se v červenci r. 1758 v naší bezprostřední blízkosti odehrál.

Tehdy totiž Prušáci pod velením Friedricha Velikého, zanechali obléhání Olomouce a z obavy před obklíčením císařským vojskem vraceli se přes Litomyšl, Mýto, Holice a Hradec Králové do Čech, pleníce   a loupíce cestou, že všechno obyvatelstvo před nimi prchalo a skrývalo se v lesích.

U Holic postavil se proti pruské armádě generál Bukov, avšak když shledal pro sebe nevýhodné posice, ustoupil až do Chlumce nad Cidlinou, uvolňuje tak Friedrichovi cestu na Hradec. Zadní voje Friedrichovy s těžkým obozem, nemocnými a záškodníky rozbíhaly se po okolí, loupíce a drancujíce. Při té příležitosti byl vyloupen roveňský kostel, ciborium z něho ukradeno a svátosti rozházeny po zemi. Tatím však přiblížil se od jihu rakouský generál Daun a ihned v širice založeném útoku udeřil na zadní voje Friedrichovy, jimž velel generál z Retzova. Útok Daunův byl veden směrem od Ostřetína v půlkruhu přes Roveň a Komárov a zasáhl až Dašice, kde na náměstí šarvátka mezi husary rakouskými a pruskými skončila porážkou císařských. Tak také skončila celá bitva, provázená drobnějšími šarvátkami u Komárova a Ředic a u Holic, neboť Friedrich zatím poslal z Hradce panu z Retzova na pomoc prapor jezdců. Císařští ustoupili a jako upomínka na bitvu zbyl vypálený celý Ostřetín, zloupený roveňský kostel a řada hrobů u kostela v Ředicích a v Holicích, kam mrtví byli pochováni.

Sotva Prušáci odtáhli, ubytovala se v krajině naší císařská armáda Laudonova, tábořící zde po celý týden. Který pluk byl utábořen v Rovni, nedalo se zjistiti. …“ (str. 160 – 162).

Ohlasy bitvy lze však nalézt i v kronikách obcí, kterých se bitva přímo nedotkla – Týniště nad Orlicí nebo Bohdaneč. Jistě stojí za to zmínit se i o nich.

Kniha pamětní města Týniště nad Orlicí: „…1758 bylo po Čechách nového vojska. Z jara bylo pruské vojsko pohotově a 27. května začalo Olomúc dobývati, an však Laudonem váleční pomoc 12000 muži kryta jemu vzata jest nucen byl dobývání Olomúce nechati a odebrati do Čech, kdež do 26. července u Holic a Ostřetína rozložena vojska stála. Rakušané 2. srpna 1758 zapálili Wostretin na znamení Brounovi  u Poličky stojícímu by ku pomoci přispěl čehož tento ale zmeškal. Nepřítel ten ku Králové Hradci táhnul. Kdežto lesnatými návršími císařské vojsko kryto nepřátele pozorovalo an Žiskowič (zřejmě rakouský generál Siskovicse  –  pozn. aut.) ze Slezska jdoucí potravu v Borohrádeckých lesích zaskočil a odňal. …“ (str.380).

Pamětní kniha města Bohdanče dle knihy PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO díl III., Pardubice 1903: „…V sedmileté válce, když Prušáci po marném obléhání Olomouce  (v květnu 1758) Čechami do své země se vraceli, navštívili se svým králem Bedřichem také Bohdaneč. Král bydlil po 8 dní na radnici, dal v kanceláři kamna vyházeti a vlašský až na zem sahající komín posta­viti. Od stolu  u okna postaveného zkoumal sílu svých pistolí, prostřeliv tři otvory do dveří deposičních..…“ (str. 274).

(Všechny citace z kronik jsou stylisticky i gramaticky ponechány v původní podobě.)

 

OD HOLIC K HRADCI KRÁLOVÉ

Válečné operace na východě Čech však ještě zdaleka nekončily. Jak již bylo řečeno, 14. července měl pruský král celou armádu pohromadě severně od řeky Orlice zhruba na linii Rusek – Svinary (zde měl svůj hlavní stan). Vesnice Malšovice, ležící jižně od Orlice, zůstala obsazena několika prapory pěchoty a plu­kem husarů, v Hradci Králové byla vojska prince Mořice. Mosty přes řeku byly střeženy. Pomalý postup hlavních rakous­kých sil způsobil, že se zdařila první a nejobtížnější část ústupu.

Maršál Daun byl rozhodnut po pruském ústupu od Olomouce se na nepřítele pověsit, přesto se však s hlavními rakouskými silami nepustil do vytrvalého a důsledného pronásledování. Stále bral v úvahu mož­nost, že se Fridrich II. rozhodne pro ústup směrem na Klodsko (Glatz). Když bylo jasné, že Prusové směřují k Hradci Králové, vyrazil Daun 7. července s hlavní armádou z tábora u Olšan a přes Konice, Jevíčko, Po­ličku, Sebranice a Vysoké Mýto dorazil do Hrochova Týnce, kde 13. července rozložil svůj tábor. Pohyb ar­mády přizpůsobil možnému pruskému postupu směrem na Prahu.

Fridrich II. zatím u Hradce Králové stále více zvažoval lákavou možnost - svést v okolí Hradce generální bitvu. Bylo mu jasné, že šťastně vedená bitva by mu umožnila odčinit nezdar u Olomouce a převzít strategickou iniciativu. Plánoval Dauna napadnout, porazit a zbavit se tak rázem všech starostí v Čechách. Stále musel mít totiž na zřeteli, že se blíží padesátitisícová ruská armáda složená ze tří sborů - maršála Fermora, maršála Browna a maršála Rumjanceva. Vítězství v Čechách by mu umožnilo vrhnout všechny síly proti ruské armádě. Prozatím vyslal oddíly generála Fouquého směrem na Kladsko, aby hlídaly pohyb nepřítele. Fouqué byl u Opočna napaden oddíly generála Laudona. Útok se mu podařilo odrazit a druhý Domašov se nekonal. Stalo se tak i proto, že jezdecký sbor markýze de Ville, jehož Daun pověřil pronásledováním nepřítele, zůstal několik dní stát na místě a v rozhodujícím chvíli Laudonův útok nepodpořil.

Fridrich II. zvažoval úder na rakouskou armádu mezi Smiřicemi a Hradcem Králové. Předpokládal, že Daun jeho vojsko obejde přes Nechanice a Jaroměř a utáboří se u České Skalice, aby mu odřízl ústupové cesty.

Daun však nikam nespěchal. Dobře věděl, že se Fridrich II. bude muset brzy obrátit proti postupujícím Ru­sům, nehodlal tedy riskovat nejistotu generální bitvy, ale postupně chtěl Prusy vytlačovat z jejich do­savadních pozic. Proto 17. července překročil Labe severně od Pardubic a utábořil se mezi Osicemi a Libišany. Zároveň se od Chlumce pohnuly směrem na Hradec oddíly generála Buccowa, generál Laudon vyčkával u Opočna, generálmajor hrabě Kálnoky zaujal se třemi pluky husarů pozice u Chlumu a gene­rálmajor Jah­nus obsadil se 4000 Chorvaty přechod přes Labe u Smiřic. Dva pěší pluky obsadily Pardu­bice.

Až 19. července zjistili Prusové přítomnost rakouského vojska u Libišan (což jistě nesvědčí o dobrém vý­konu jejich průzkumu). Princ Mořic neprodleně informoval o Rakušanech Fridricha II. I on stále pova­žoval myšlenku o svedení generální bitvy za nejlepší řešení. Okamžitě také učinil opatření, aby zajistil přechody přes Labe mezi Lochenicemi a Hradcem Králové. Fridricha II. princova zpráva potěšila a okamžitě začal při­pravovat plán útoku. Chtěl překročit Labe u Malé Skalice a zaútočit na zde ležící rakouské oddíly. S jistotou počítal s tím, že maršál Daun přispěch s hlavními silami napadeným oddílům na pomoc a bude tedy možno vy­bojo­vat tolik očekávanou bitvu.

Události se však již ubíraly jiným směrem a předešly králův plán. 22. července postoupila rakouská vojska opět dopředu a usadila se ve velkém táboře mezi Urbanicemi a Střešeticemi u Hradce Králové. Jízda hraběte Kálnokyho postoupila od Chlumu ke Smiřicím. Princ Mořic naléhavě žádal Fridricha II., aby přijel do Hradce a sám rozhodl, zda je možno ještě uvažovat o bitvě. Král přijel do Hradce 23. čer­vence a zkoumal z věže kos­tela rozložení rakouských vojsk v okolí Hradce. Nakonec usoudil, že situace se vyvíjí v jeho neprospěch a upustil od úmyslu donutit maršála Dauna v dohledné době k bitvě a změnil plán. Prodlévat dále v Hradci Králové obklopen nepřá­telskými oddíly a ris­kovat tím odříznutí ústupových cest považoval za příliš nebez­pečné a nemožné. Rozhodl se proto pro ústup do Slezska. 25. července opustila pruská vojska Hradec Králové (při drobné přestřelce padl pruský generál Sal­dern) a přes Českou Skalici, Náchod a Meziměstí ustoupila do Slezska ke Ka­menné Goře (Gottesberg). Tím skončila Fridrichova moravskočeská anabáze. Po zbytek sedmi­leté války se na území Čech a Moravy již žádné větší vojenské operace neuskutečnily. Sedmiletá válka však ještě zdaleka u konce nebyla.

 

VZPOMÍNKY

Válečná střetnutí připomínají pomníčky, které vždy, tu po delším, tu po kratším čase, vyrostou na bo­jišti, aby připomněly ty, kteří na něm zůstali. Nebylo tomu jinak ani na Holicku. Není sice známo, kolik vojáků na obou stranách zůstalo ležet na bitevním poli, známa jsou však dvě místa, kde jsou padlí z této bitvy pocho­váni. První je na vrchu Chmelnice, který se nalézá po pravé straně při výjezdu z Ostřetína na Vy­soké Mýto, druhý pak na opačném konci bojiště u Horních Ředic v pravotočivé zatáčce při výjezdu od kostela na Pardu­bice (zde by měli být pochováni Prusové). Na Chmelnici byl v roce 1858 postaven velký dřevěný kříž, který dnes stojí uprostřed dvou lip. Ostatní lípy, které označovaly šachty s pohřbenými vojáky, byly v průběhu času nešetrně vykáceny. V Horních Ředicích připomíná bitvu pískovcový po­mník s litinovým křížem z roku 1888 stojící mezi čtyřmi lípami. Na podstavci je na straně od silnice nápis „Obětem 1758“. Další kříž (tentokrát kamenný na pískovcovém podstavci) stojí mezi Ostřetínem a Litětinami a je na něm nápis: „Památka obětem střetnutí mezi rakouskými a pruskými vojsky ve dnech 11. – 12. 7. 1758. V těchto místech během sedmileté války proběhla dvoudenní bitva, kterou z rakouské strany vedl sám generál Arnošt Gideon Laudon. Prosím, nepoškozujte toto místo“.

A ještě jedna zajímavost. Po bitvě u Hradce Králové přijel 10. července 1866 do Holic pruský král Vilém I. s kancléřem Bismarckem a z návrší za městem si prohlédli bojiště z roku 1758.

V titulku stojí „Zapomenutá bitva“, není to však úplně správné. V  letech 1998 a 2008 proběhly  u příležitosti výročí této bitvy vzpomínkové akce v Ostřetíně, Holicích a Horních Ředicích, takže ona bitva zase tak docela zapomenutá není. A doufám, že ani nebude.

 

004.JPG 005.JPG

Křížek u Ostřetína                                                       Křížek u Ředic

 

Bibliografie:

AUGUSTIN, Josef, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001

DIE KRIEGE FRIEDRICHS DES GROSSEN, hrsg. vom Grossen Generalstabe, Kriegsgeschitliche

Abtheilung II., Dritter Theil, Der Siebenjährige Krieg 1756 – 1763, VII. Band: Olmütz und Crefeld, Berlin 1909

GALANDAUER, Jan, HONZÍK, Miroslav, Osud trůnu habsburského, Praha 1986

JANUSOVÁ, Jana, KÁŇA, Otakar, Její veličenstvo Marie Terezie, Praha 1987

KLUČINA, Petr, ROMAŇÁK, Andrej, RICHTER, Karel, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. 17 – 20.

stol., II., Praha 1984

MOULIS, Vladislav, SLÁDEK, Zdeněk, ŠVANKMAJER, Milan, VEBER,  Václav, Dějiny Ruska, Praha

1999

PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO díl III., Pardubice 1903

STELLNER, František, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000

ŠAFAŘÍK,Antonín, POSPÍŠIL, Otokar, Holice – obraz vývoje a současnosti, Holice 1911

TARABA, Luboš, Josef II., Praha 1999

VOJENSKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKA (1526 – 1918), II. díl, Praha 1986

 

Kroniky:

KRONIKA MĚSTA HOLIC

PAMĚTNÍ KNIHA MĚSTA DAŠIC

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE OSTŘETÍNA

PAMĚTNÍ KNIHA HASIČSKÉHO SBORU V OSTŘETÍNĚ

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE KOMÁROVA

DĚJINY OBCE KOSTĚNIC

PAMĚTNÍ KNIHA OBCE DOLNÍ ROVNĚ

KNIHA PAMĚTNÍ MĚSTA TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ

 

Luděk Kaplan

JAPTaké článek chválím12:2113.7.2010 12:21:00
Lída V.S Vaším dovolením15:0312.7.2010 15:03:31
Jirka B.Je dobře,že jste si vzpomněl14:0312.7.2010 14:03:28

Počet příspěvků: 4, poslední 13.7.2010 12:21:00 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy