Velká válka a Holice

čtvrtek 11. listopad 2010 13:33

Dnes je tomu devadesát dva let od skončení Velké války, o mnoho let později nazvané První světová. V pondělí 11. listopadu 1918 podepsalo Německé císařství příměří v Compiéne. V tom konci války je ale trochu zmatek. Pro naše země totiž válka skončila o něco dříve. Již 3. listopadu podepsalo ve Villa Giusti u Padovy příměří Rakousko-Uhersko. Ale to není vše - Bulharsko podepsalo příměří již 30. září, Turecko pak 30. října. A aby to nebylo tak jednoduché, formálním zakončením války se staly "Pařížské předměstské smlouvy" (neboli tzv. Versailleský mírový systém) uzavírané od 28.6. do 27.11. 1919 s jednotlivými poraženými státy. A teď si vyberte. Nechci ale psát o tom, jak válka probíhala. Nabídnu vám válečná léta a zrození republiky pohledem malého městečka uprostřed Čech.

Začátek roku 1914 nebyl pro Holice ničím výjimečným. Snad jen některé občany překvapila zpráva, že 23. ledna byla přijata rezignace Antonína Wíši, starostova náměstka. Oficiálně rezignoval proto, aby po otci převzal knihkupectví, všeobecně se ale vědělo, že není úplně duševně zdráv (v roce 1915 byl již v ústavu choromyslných). Na jeho místo byl zvolen radní Josef Formánek – pekař, a radním se pak stal lékárník Josef Thuma.

V neděli 28. června však dorazila do Holic zvěst o sarajevském atentátu. Tato rozrušující zpráva byla předmětem rozprav mezi občany a ze všech rozhovorů bylo možno tušit předzvěst velkých událostí. Postupem času bylo stále zřejmější, že válka visí ve vzduchu. Za měsíc, shodou náhod opět v neděli 26. července, se bleskem rozšířila po Holicích zpráva o mobilizaci. Josef Hlaváček, správce okresní nemocniční pokladny, předčítal ve dveřích radnice rostoucímu zástupu mobilizační vyhlášku o částečné mobilizaci osmi armádních sborů. Mezi nimi byly i 98. pěší pluk a 30. zeměbranecký pluk z Vysokého Mýta, do jehož doplňovacího okresu Holice patřily. Všichni vojíni do 37 let se měli během čtyřiadvaceti hodin dostavit do Vysokého Mýta (poměr národnostního složení obou pluků byl následující: Češi 68%, Němci 28%, ostatní 4%.), současně byl nařízen odvod koní na den 29. července. V úterý 28. července pak skutečně vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Tragédie, nazvaná později Velká válka a ještě později První světová válka, začala.

Zde je na místě uvést snad jedinou humornou příhodu z té doby. Po nějakém čase se roznesla Holicemi zpráva, že tudy má projet k Rusku francouzský automobil s 10 miliony franků ve zlatě. Z vyšších míst bylo nařízeno automobil zadržet. Zjednaní lidé zatarasili vjezdy do města na státní silnici branami a čekali – samozřejmě marně.

Postupně odcházeli do války další a další ročníky a mezi muži v Holicích nastala patrná mezera. V obuvnickém průmyslu, který byl v Holicích stěžejní, nastala zpočátku stagnace, ale díky vojenským objednávkám opět ožil. Ženy mobilizovaných vojínů dostávaly podporu i na děti; u mnohých však byla příčinou demoralizace. Nebylo vzácností v té době vidět opilou ženu v den, kdy se vyplácela podpora. Mnohá totiž, dokud muž byl doma, nedostala od něj haléře, teď však byla svou paní. Nebylo-li v ní k řádnému životu základu, podlehla svodu peněz. Taková si přála, aby válka trvala třeba deset let a o muže nestála. Naštěstí takových nebylo mnoho.

7. září 1914 byl zřízen ve zdejší Sokolovně vojenský lazaret pro raněné a nemocné vojíny. S přerušením od 20.2.1915 do 2.10.1915 přetrval válku až do 31. prosince 1918. Počet v něm umístěných vojínů se pohyboval mezi 8 – 100. Jejich stravování zajišťovala na účet států obec. Ošetřujícím lékařem byl MUDr. Čeněk Zemánek (2. července 1919 se stane prvním poválečným starostou Holic), který se staral pilně o to, aby si zde vojíni pobyli co nejdéle. Přehlížející komise z Pardubic nebo z Vysokého Mýta způsobila často v lazaretu poplach. Kdo byl uznán vyléčeným, těžko se loučil se zdejším lazaretem, neboť  tu bylo  nejen bezpečno, ale i veselo. Umístěním  lazaretu v Sokolovně utrpěla tato škody na svém zařízení. Obec toto uznala a dala jednotě z čistého zbytku ze stravování vojínů 24.752.- K 32 h, později ještě 10.000.- K na opravu budovy, mimoto fondu sirotků po padlých vojínech 2.000.- K. Sluší se poznamenat, že tento zisk nebyl ušetřen na úkor vojínů. Ti dostávali vše, co bylo předepsáno a nikde jinde neměli se tak dobře, jako v Holicích.

 

001.jpg

Holický lazaret v sokolovně. Uprostřed v bílém plášti MUDr. Čeněk Zemánek

 

Prvním zraněným, který se stal pacientem lazaretu, byl shodou okolností holičák Jan Bradna. U jeho osudu stojí zato se chvíli zastavit. Jan Bradna se narodil 24. prosince 18887 ve Smidarech. Od roku 1913 žil a pracoval v Holicích. Brzy po svém příchodu do Holic se stal náčelníkem zdejší sokolské jednoty a zároveň pak i náčelníkem tehdejšího III. okrsku Sokolské župy Orlické. Po vyhlášení války odjel 21. srpna s čáslavským 21. pěším plukem do Haliče, kde 27. srpna zažil u Tarnopole prvý křest ohněm. 9. září za ruského útoku se mu nepodařilo dostat se do ruského zajetí, a proto se střelil do malíčku u levé nohy. Po ošetření byl odeslán do zázemí a 13. září 1914 se objevil k velké radosti svých známých v holickém lazaretu. Po přihlášení v Čáslavi u svého pluku se vrátil do Holic jako kancelářská síla a ošetřovatel pro lazaret v sokolovně, do kterého přišlo 22. září prvních 98 raněných vojáků. V lazaretu zůstal do 20. února 1915. V Čáslavi byl opětovně zařazen do pluku a 19. března 1915 odjíždí do Karpat v Haliči. 13. června 1915 se na něho usmálo štěstí – byl za ruského útoku u Sieniawy zajat. 8. června 1916 byl přijat do České družiny, zúčastnil se bitvy u Zborova, kde byl vážně zraněn šrapnelem, a bitvy   u Bachmače. Prožil celou sibiřskou anabázi československých legií. 6. dubna 1919 byl ve dvě hodiny ráno ve stanici Jurgi (nedaleko Tomska) zajat ozbrojenými bandity. V 11 hodin jej pak ještě se dvěma legionáři vyvedli na peron a na jeho konci je za náspem postavili do řady a vypálili na ně salvu. Všichni tři se ihned skáceli. Bandité je okamžitě začali svlékat, přičemž nenalezli na Bradnovi žádné zranění, proto ho probodli bodákem. Dle udání legionářů měl nejméně čtrnáct ran. Pohřeb tří zavražděných legionářů byl vykonán se všemi vojenskými poctami v pátek 11. dubna 1919 u města Kolčugina. Jeho bratři ze sokolské jednoty holické na něho nezapomněli. 16. září roku 1928 byla Janu Bradnovi v sokolovně odhalena pamětní deska.

 

 

002.jpg

Jan Bradna

 

Ještě malou zajímavost k České družině. 28. srpna 1914 vydává pplk. Lotockij, který byl pověřen velitelem Kyjevského válečného okruhu budováním českého dobrovolnického oddílu, první rozkaz České družině, v němž praví, že byl sám jmenován velitelem České družiny a že přikročil k jejímu vytvoření. Do dne přísahy 28. září 1914 měla Družina 788 dobrovolníků. Prapor, na který dobrovolníci přísahali, zhotovily moskevské české dámy, mezi nimi i paní Helena Kovandová, která se stala v roce 1936 knihovní v Holicích. Kromě Jana Bradny vstoupili do České družiny i další holičáci:

Málek Pavel, narozen 14. srpna 1892 v Holicích, příslušný tamtéž, dozorce, byl zařazen do České družiny 13.11. 1914. Jako svobodník 1. střeleckého  pluku 1. roty dostal 15.9. 1917 dovolenou na tři měsíce, t.j. do 15.12. 1917. Po ukončení dovolené se již k československému vojsku v Rusku nevrátil a o jeho osudu po 15. 9. 1917 není v Kanceláři čs. legií záznam. 2.2. 1918 vymazán ze seznamu pluku.

Holub Stanislav, narozen roku 1882 v Holicích, příslušný tamtéž, řezník. Sloužil u 230. pluku. Do čs. vojska přijat 13.12. 1914 do České družiny, vojín. Dne 19.1. 1915 odeslán zpět do zajateckého tábora.

Klepáč Josef, narozen 9. března.1893 v Holicích, příslušný tamtéž, skladník. Narukoval v roce 1914 k 28. pluku. Zajat 17.2. 1915 v Karpatech. Na podzim vstoupil do České družiny, 15.8. 1916 pak k 1. pluku. Bojoval u Zborova a Bachmače. Do roku 1920 velitel železniční stanice v Petropavlovsku. Návrat do republiky 14.8. 1920.

Vohralík Karel, narozen 8. listopadu 1882 v Holicích, příslušný tamtéž, obuvník. Zajat 7.12. 1914 u Gorlice. Do České družiny zařazen 13.12. 1914. Později sloužil u 1. pluku, telegrafního oddílu, desátník. Návrat  do republiky roku 1920 jako desátník 1. střeleckého pluku 10. roty.

Po této malé odbočce se vraťme do válečných Holic. Jak válka pokračovala, život se stával těžším a těžším. Začínalo se nedostávat všeho – postupně byly zaváděny chlebenky, moučenky, cukřenky, kávenky, mýdlenky, tučenky, uhlenky; byly vydávány lístky na petrolej, svíčky, krupici pro kojence, sůl, dříví. Doma se sušila čekanka, vařil se sirup (z cukrovky), mýdlo i pivo. Město muselo upisovat válečné půjčky (celkem jich bylo osm a město v nich upsalo 63.000.- K); další a další muži postupně odjížděli na fronty evropských bojišť.

Život ve městě se však zastavit nemohl. Obecní samospráva se snažila chod věcí obecních udržet v normálním stavu, šlo to však ztěžka, neboť aby byla zajištěna usnášení se schopnost obecního zastupitelstva, musili být často do schůze sháněni mobilizovaní členové obecního zastupitelstva, kteří byli toho času na dovolené. Radniční úředníci byli ve stálé permanenci, protože přenesená působnost na obec ve věcech vojenských vyžadovala stálou pohotovost.

13. září 1915 byla schválena výpůjčka 60.000.- K k účelům aprovizačním (již 12. května byla schválena aprovizační výpůjčka ve výši 10.000.- K), kterou mohla obecní rada navýšit na 100 000.- K. Byla zřízena městská prodejna. Předsedou městské aprovizace byl zvolen Josef Hlaváček, účetním městský duchovní Josef Jelínek. Z aprovizace byla vydávána pekařům mouka k prodeji i k pečení chleba. V roce 1918 byla schválena výpůjčka ve výši 100.000.- K u Občanské záložny na zakoupení potravin.

V roce 1915 bylo započato se stavbou silnice k Roveňsku za podpory státní subvence. Na schůzi obecního zastupitelstva 26. dubna 1916 se jednalo o zřízení vodovodu od Studené vody. K jeho realizaci však nedošlo pro stoupající cenu kovových rour. Bylo však rozhodnuto o zakoupení pozemků pro stavbu nové soudní budovy a pošty (ty byly dokončeny v roce 1924). 17. prosince 1917 byl schválen návrh společenské smlouvy Svazu pro opatřování elektrické síly, společnosti s ručením omezeným. Svaz však pro pasivní chování zástupců venkova nikdy nevešel v činnost. K zajímavé situaci došlo na zasedání obecního zastupitelstva 15. července 1918, které mimo jiné jednalo o návrhu obecní rady, aby byl Alois Jirásek za své „veliké zásluhy o národní uvědomění českého lidu“ zvolen čestným občanem města. Zvolení bylo znemožněno odejitím členů jedné politické strany ze schůze, čímž nebyl naplněn potřebný počet hlasů. Na schůzi 27. srpna však byl uznán minulý omyl a všech 24 přítomných členů obecního zastupitelstva hlasovalo pro udělení čestného občanství Aloisu Jiráskovi.

Po celou dobu války byl obecní úřad při různých příležitostech nucen k projevům loajality, i když smýšlení občanů města bylo úplně jiné a vesměs zaměřené proti mocnářství. Pro příklad uveďme projev smutku tlumočený tříčlennou deputací okresnímu hejtmanství u příležitosti úmrtí císaře Františka Josefa I.: „Smutek nejhlubší zavládl nad všemi národy mocné říše rakousko-uherské a dotkl se přebolestně každého jednotlivce; vždyť zemřel nám všem panovník předobrý, otcovsky o nás všecky pečující! Stařičkého, otcovského mocnáře našeho není více. Dotlouklo to zlaté, dobroty plné srdce....“

Na začátku roku 1918 se válka pomalu chýlila ke svému konci. Vyčerpaná Evropa hledala cestu k míru. Ještě však nebyl konec, válečný běs měl povívat Evropou téměř jedenáct měsíců. 2. března byl povolán ke třídění nejmladší ročník 1900 a 15. března pak ročník 1894. a – dost. Dále již nebylo koho povolávat. V srpnu přišla na západní frontě bitva na Marně a ústup Němců, v říjnu na italské frontě bitva na Piavě a ústup Rakušanů. Maršál Boroević de Bojna shromáždil zbývající jednotky a mistrným manévrováním zachránil rakouská vojska od úplné katastrofy. A je na místě poznamenat, že velká část těchto jednotek se skládala převážně z Čechů, kteří tak paradoxně zachraňovali čest c. a k. armády, když maďarské pluky na výzvu uherského sněmu začaly v polovině října z italské fronty odcházet do Uher. Bojová skupinu generála Aloise Podhajského (litoměřická 26. střelecká divize a zbytek českoněmecké 29. pěší divize: turnovský 94. pěší pluk, český válečný 121. pěší pluk, chomutovský 92. pěší pluk a český válečný 137. pěší pluk), kladla na říčce Monticano odpor Britům až do 29. října. Také v pohoří Monte Grappy tvořily po odchodu honvédských pluků české jednotky páteř zbytku XXVI. sboru generála pěchoty Ernsta Horsetzkeho, bránícího se do 31. října na Monte Asolone. Válečný běs se v Evropě ukládal ke spánku. Nikdo tehdy netušil, že jen nakrátko.

V Holicích se tohoto posledního válečného roku na výzvu z Prahy spojili tři politické strany v jednu. Pod názvem Státoprávní demokracie (po vzniku republiky přejmenované na Národní demokracii) se sešly strany: státoprávně pokroková, pokroková a svobodomyslná. 1. května se konala na náměstí velká demonstrace proti hladu a válce. O událostech v Praze dne 28. října došla do Holic první telefonická  zpráva ve čtyři hodiny odpoledne. Před radnicí stál stále větší a větší shluk lidí dožadujících se potvrzení zprávy. Její pravdivost všem potvrdil starosta města Štěpán Mikoláš. Bylo nařízeno vyvěsit prapory, lidstva na náměstí přibývalo. Blížil se večer, když tu zazněla náměstím píseň „Kde domov můj“, kterou na křídlovku zahrál J. Svatoň, zřízenec dráhy. Někdo z davu vykřikl: „Orlíčky dolů!“ a během několika minut již symboly rakouské říše padaly dolů. Lidé se pak dali na pochod okolo náměstí za zpěvu sokolské písně „6. července“.

29. října se nikde nepracovalo, ve školách se neučilo. Náměstí se od časného rána hemžilo lidmi; v jeho středu koncertovala Holubova kapela. Na radnici se konala slavnostní schůze obecního zastupitelstva. Starosta města v procítěné řeči vyzvedl trnitou cestu, po které český národ kráčel do nabytí svobody a přečetl zákon Národního výboru československého č. 11/1918 z předešlého dne o zřízení samostatného státu československého:

„Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatele státní svrchovanosti toto:

Čl. 1 Státní formou československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.

Čl. 2  Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.

Čl. 3 Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů.

Čl. 4 Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem.

Čl. 5 Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.

Poté bylo schváleno vydání tohoto prohlášení k občanstvu s tímto závěrem:

„Bratři a sestry, podporujte se, milujte se vespolek v obětavosti a lásce. Jsme nyní dětmi jednoho, nyní svobodného, národa. Rovnost, volnost, bratrství.

Oslavy vyhlášení samostatného československého státu trvaly až do večera. A tak za zvuků dechovky a zpěvů písní skončila pro Holice Velká válka.

Z mužů odvedených z Holic do války se jich domů nevrátilo sto dvacet osm. Město na jejich památku nezapomnělo a 21. června 1931 jim byla na budově opatrovny odhalena bronzová pamětní deska. K tomu jedna zajímavost. Na desce j jako padlý uveden i Josef Drašner. Ten se však do Holic vrátil v roce 1921 a dožil se i druhé světové války. Proč se jeho jméno na desce objevilo, to už dnes nikdo nezjistí. Z holických odvedenců vstoupilo po zajetí do legií 175 vojáků (104 do ruských, 54 do italských, 14 do francouzských, u tří se nepodařilo zjistit v jakých legiích byli). Legionářů se z války nevrátilo celkem šest. Kromě Jana Bradny to byli:

Macas Josef, narozený 14. března 1888 v Holicích, příslušný tamtéž, knihař. Zajat 21.12. 1914 v Karpatech. Vstoupil do československého vojska v Rusku 28.7. 1917 jako střelec nestrojové roty  1. střeleckého pluku, hudebník, desátník. Zemřel 8.8. 1918 v Kazani následkem otravy z neopatrnosti, pohřben tamtéž.

Páral Karel, narozený 26. ledna 1897 v Holicích, příslušný tamtéž, obuvník. Vstoupil do československého vojska v Itálii 12.5. 1918 jako střelec 5. roty 34. střeleckého pluku. Zemřel 4.4. 1919 na nezjištěnou nemoc v nemocnici IV. v Budapešti, pohřben v Köbänyazu u Budapešti.

Tesař Rudolf, narozený 27. listopadu 1893 v Holicích, příslušný tamtéž, tovární dělní. Vstoupil do československého vojska v Rusku 26.7. 1916 k 3. rotě 2. střeleckého pluku, svobodník. Padl 11.7. 1918    u Dalmatova, pohřben tamtéž.

Tužil Karel, narozený 2. listopadu 1896 v Holicích, příslušný tamtéž, mechanik. Vstoupil do československého vojska v Rusku 5.7. 1917 ke kulometnému oddílu 8. střeleckého pluku, četař. Padl 20. 11. 1919 ve vesnici Bolšaja Antiberskaja, pohřben v Mariinsku.

Vích Josef, narozený 13. března 1883 v Holicích, příslušný tamtéž, strojník. Zajat 6.6.1915 na ruské frontě, do československého vojska v Rusku přijat 1.1.1918 ke Kornilovovu údernému praporu, vojín. Padl v boji 25.10. 1918.

 

V roce 1919 byla v Holicích založena místní skupina Československé obce legionářské, jejímž předsedou se stal Emil Holub. (Zajat 29.8.1914 u Komárova, do čs. vojska v Rusku přijat 22.11.1917 k 5. pluku, 7. rotě, vojín.) Ze 70 členů bylo 38 z Holic (30 ruských, 6 italských a 2 francouzští legionáři).

 

003.jpg

Bronzová pamětní deska na bývalé opatrovně z roku 1931

 

Literatura:

FUČÍK J. – Piava, Havran, Praha 2002

FUČÍK J. – Osmadvacátníci, Mladá fronta, Praha 2006

HLADÍK P., KMENT M. – Holice – historický lexikon 1336 – 2001, město Holice, Chrudim 2002

HLOUŠEK L, KUČEROVÁ L., STEKLÝ F., ŠRÁMEK P. – Legionáři okresu Pardubice rodáci a občané 1914 – 1920, Statní oblastní archiv Zámrsk, Státní okresní archiv Pardubice, Sezemice 2006

ROBL R. - Umřeli za vlast, vlastivědný sborník Krajem Pernštýnů, Pardubice 1938

ŠEDIVÝ I. – Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918, Lidové noviny, Praha 2001

Památce br. Jana Bradny, Nákladem Tělocvičné jednoty Sokol Holice v Čechách, Hradec Králové 1928

 

Periodika:

Krajem Pernštýnů, vlastivědný sborník školního okresu Pardubického, číslo 1, ročník XV., 1934 – 1935, 10. září 1934

Krajem Pernštýnů, vlastivědný sborník školního okresu Pardubického, číslo 2, ročník XVII., 1936 – 1937, 1. října 1936

Krajem Pernštýnů, vlastivědný sborník školního okresu Pardubického, číslo 3, ročník XVII., 1936 – 1937, 1. listopadu 1936

 

Kroniky:

Kronika města Holic

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora