Stojí to za starou belu

úterý 1. únor 2011 11:32

veverka sibiřská

Chceme-li dát najevo, že něco nestojí za nic, použijeme téměř určitě klasické „stojí to za starou belu“. Nebo když chceme někomu důrazně připomenout, že tedy opravdu, ale opravdu neví vůbec nic a že je úplně mimo, použijeme podobný výraz „víš starou belu“. Ale o jaké „bele“ vlastně mluvíme?

Pro vysvětlení se musíme vydat na východ, do carského Ruska. Ve staré ruštině totiž existuje výraz bela nebo běla, kterými se označovaly peníze nebo jiná platidla. A jedem dál. V současné ruštině existuje slovo bělka, což je pojmenování zvířete, kterému my říkáme veverka. A na světě je teorie o původu slova bela jako synonyma pro nic.

Podle ní to všechno má původ v dobách, kdy staří Rusové platili za zboží veverčími kůžemi. Jak víme, za platidlo v dobách, kdy se ještě nepoužívaly kovové peníze, sloužilo leccos. Lastury, kůže, dobytek, plodiny...  Naši předkové například k placení používali (mimo jiné) plátěné šátky –  odtud máme slovo platit, odvozené právě od toho kousku plátna. Staří Rusové pak platili kůžemi veverek - bělek neboli bel. Když něco stálo za starou belu nebo bělku, mělo to stejnou hodnotu jako stará, zpuchřelá veverčí kůže, tedy žádnou - nestálo to za nic.

Zbývá odpovědět na otázku, proč Rusové říkají veverce bělka, tedy vlastně bílá, když veverka je přece hnědá či zrzavá. Bělka je původně sibiřské pojmenování veverky, které se do celého Ruska rozšířilo z krajů, kde je velkou část roku sníh, a pro zvířata je tedy výhodné a přirozené, aby měla bílou srst.

A jak se stará bela dostala k nám? Na to neexistuje jednoznačná odpověď, ale mám za to, že se to mohlo stát v dobách obrozeneckých, kdy velká část vlastenců a buditelů upínala své zraky k Rusku, které považovala za naději a spásu Slovanstva. V českém obrozeneckém prostředí byla populární idea rusofilství či slavjanofilství, která hlásala, že Slované mají být zastřešeni nejmocnějším slovanským státem, tedy Ruskou říší. Mnoho obrozenců se do Ruska vydalo a z vlastní zkušenosti z rusofilství velmi brzy vystřízlivěli (například Karel Havlíček Borovský nebo Josef Dobrovský, což jim bylo některými obrozenci velmi vyčítáno). A právě tito cestovatelé se při svém pobytu v carské říši určitě s tímto spojením setkali, po návratu do Čech jej používali i v české společnosti a stará bela byla na světě. Možná to ale bylo i jinak. Zkrátka víme o tom starou belu.

Prameny

Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora