Ach ta liška ryšavá

pondělí 14. únor 2011 12:24

Erb Zikmunda Lucemburského

Na dnešní den připadá výročí, které není u nás příliš radno připomínat. V pondělí 14. února Léta Páně 1368 se na sv. Valentina v Norimberku narodil římskému císaři a králi českému Karlu IV a jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské syn. Pojmenován byl po svatém Zikmundovi, který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem. Nikdo nemohl tehdy tušit, že po dlouhá staletí bude v českých zemích Zikmund Lucemburský znám jako zhoubce národa a liška ryšavá. Jaký však byl doopravdy?

Nedá se s tím nic dělat. Jakmile se v Čechách, na Moravě či ve Slezsku vysloví jméno Zikmund, devíti lidem z deseti se vybaví synonymum „liška ryšavá“ Vždyť přece každý ví, že tenhle cizák (přesto, že byl synem největšího z Čechů Karla IV.) byl zavilým nepřítelem Čechů, mistra Jana poslal na hranici... Tento pohled na římského císaře byl silně zkreslen lidovou tradicí a posléze národními akcenty buditelů 19. století, na které ve svém díle navázal Alois Jirásek a vykreslil následujícím generacím Zikmunda jako šelmu a člověka bez jakýchkoli skrupulí. Ve století dvacátém vzali otěže pevně do rukou „marxističtí historici“ a Zikmund měl vystaráno. A když se přidal Otakar Vávra se svojí husitskou trilogií, každé malé dítě vědělo, co to bylo za hajzlíka. A tak je pro nás Zikmund šelmou ryšavou, symbolem všech nepravostí a podlostí, zkrátka máme jej zarámovaného na lince upálením Jana Husa – bitvou na Vítkově – popravou Jana Roháče z Dubé. Jaký však byl doopravdy?

 

01.jpg

Albrecht Dürer -Zikmund Lucemburský

 

Hodnotit Zikmunda Lucemburského, římského císaře a krále uherského a českého, není vůbec jednoduché. Už ve své době vyvolával rozporuplné pocity. Pro jedny byl sedmihlavý zrzavý drak, liška ryšavá, věrolomný a zákeřný panovník, krvavý kat a pronásledovatel husitů, marnotratník a prznitel panen a paní, lhář a křivopřísežník; pro druhé představoval silného vládce, moudrého a vzdělaného státníka, obratného politika, obránce a sjednotitele církve.

Od svého staršího bratra Václava, českého krále, se lišil jako voda a oheň. Václav byl zhýčkaný, nerozhodný, nesamostatný, náladový. Zikmund byl jeho pravým opakem. Dostalo se mu skvělého vzdělání, na svoji dobu byl neuvěřitelně jazykově vybaven – plynně hovořil česky, maďarsky, německy, italsky, francouzsky, chorvatsky a pochopitelně latinsky. Na svých diplomatických cestách procestoval Evropu křížem krážem od Anglie po Dalmácii. Byl vynikajícím diplomatem. Při jednáních byl obratný až lstivý, tvrdý i ohleduplný, nečinilo mu potíže během okamžiku změnit názor. Byl výřečný a uměl jednat s lidmi, uměl je i ovládat. Byl však i nesmírně náladový a v návalech zuřivosti dokázal být i velmi krutý. Líbil se ženám a rád jim věnoval svou náklonnost. O co byl lepší diplomat, o to byl horší vojevůdce. Z této strany mu zkrátka nebylo dáno. Při snaze zastavit nápor Turků do Evropy utrpěl porážku u Nikopole (28. září 1396) a lépe se mu nevedlo ani proti husitům. Po porážkách na Vítkově hoře (14. července 1920) a Německého Brodu (8. ledna 1422) pochopil, že vojensky v Čechách proti „kacířům“ nic nezmůže a vsadil vše na kartu diplomacie. Dalším křížovým výpravám proti husitům se pod různými záminkami vyhnul a ani je neorganizoval.

Jako diplomat však neměl na evropském poli konkurenta. Jeho největším triumfem bylo odstranění papežského schizmatu trvajícího od roku 1378. Na Petrově stolci se totiž po roce 1409 tísnili dokonce tři papežové – Řehoř XII., Benedikt XIII. a Jan XXIII. Zikmund byl hlavním iniciátorem a organizátorem Kostnického koncilu (1414 – 1417), který zvolením papeže Martina V. schizma odstranil. Způsob, jakým Zikmund vedl jednání, byl důkazem jeho schopností; bez jeho zásahů by se koncilní jednání brzy zadrhla.

 

02.jpg

Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici


Ovšem my máme Kostnický koncil spojen s něčím jiným – upálením Mistra Jana. Český reformátor dorazil do Kostnice 3. listopadu 1414. Teprve zde mu byl doručen pověstný ochranný glejt římského krále. Ale ono to s tím glejtem není tak jednoduché. Z celého dokumentu je jasné, že Husa nikterak neochraňoval před institucemi církevními a neposkytoval mu žádnou imunitu vůči církevnímu právu. Zajišťoval pro něj pouze bezpečný příchod a odchod – „bude-li potřebí“. Avšak Hus vstoupil na půdu koncilu již jako člověk stižený klatbou a podezřelý z kacířství. Rozhodli-li se církevní hodnostáři rebela internovat, nijak tím obsah Zikmundovy listiny nepopírali. Hus byl nakonec 5. července 1415 upálen a toto upálení se stalo velkou osobní Zikmundovou prohrou. Pravda je, že mohl jen stěží jednat jinak, ohrozil by totiž celé své obrovské úsilí vložené do svolání koncilu, jelikož slíbil svobodné rozhodování koncilu ve věcech víry. Jana Husa obětoval svým vlastním cílům a zájmům. Nemohl tušit, že upálení oblíbeného kazatele se stane rozbuškou, která vznítí v českém království obrovský požár a na dvě desetiletí mu znemožní ujmout se vlády v Čechách.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, česká koruna představovala pro císaře jen jeden, i když podstatný, bod jeho celoevropské politiky. Nikdy však nebyla na prvním místě. Tam pevně stála připravovaná a prosazovaná rozsáhlá reforma v říši a řešení církevního schizmatu, v neposlední řadě i obrana proti osmanskému nebezpečí. V Čechách velmi rychle pochopil, že vítězství nedosáhne silou zbraní a řešil konflikt jednáním s kýmkoli, včetně husitů. Za to sklízel tvrdou kritiku Říma i říše. A opět se ukázalo, že na poli diplomacie je zkrátka doma. Navzdory zdánlivě nesmiřitelným postojům, jež vylučovaly jakoukoli dohodu, dokázal, dovést jednání až k Jihlavským kompaktátům (8. srpna 1436) a uznání své vlády v Čechách. Napomohla mu k tomu i porážka táborsko-sirotčího svazu koalicí umírněných utrakvistů a katolíků v bitvě u Lipan (30. května 1434). A tak v Praze 11. února LP 1437 ozdobil Zikmund Lucemburský svou hlavu svatováclavským diadémem.

Poslední Lucemburk umírá 9. prosince 1437 ve Znojmě na cestě do Uher. Aktivita jej neopouští ani v posledních hodinách života. Ještě dva dny před smrtí nadiktoval dopis městům ve vedlejších zemích, ve kterém znovu zopakoval nástupnická práva Albrechta Rakouského. I svou vlastní smrt velkolepě zinscenoval – očekával ji na trůně oděn v plném královském majestátu. Tak odchází ze scény nejvýznamnější pozdně středověký císař.

Rozlučme se s císařem Zikmundem Lucemburským slovy, která a něm napsal Aeneas Piccolomini, pozdější papež Pius II.: „…Bylť Zikmund postavy výtečné, měl oči jasné,, čelo prostranné, líce jemněji se rdící, bradu dlouhou a hojnou, liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícero se dopouštěl, kvapný ke hněvu, snadno dal se udobřiti, více sliboval než plnil a často lhal…Zikmund si do vysokého věku udržel majestátní vzezřená. Svou přátelskostí si získal každého, s kým přišel do styku. Vysoká postava, světlé vlasy a dlouhý pěstovaný plnovous, dodávaly jeho vzhledu něco velitelského a podmanivého. Jeho vystupování ho předurčovalo k tomu, aby byl od počátku považován za krále králů…“


Literatura:

DRŠKA, V., Zikmund Lucemburský. Liška na trůně, Praha 1996

DVOŘÁKOVÁ, D., Ambiciózní druhorozený syn, Historie a současnost 1/2010

KUFFNER H., Husitské vojny v obrazech, Praha 1908

SPĚVÁČEK, J., Karel IV. Život a dílo (1316 -1378), Praha 1979

SPĚVÁČEK, J., Václav IV (1361 - 1419), Praha 1986

 

 

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora