Kterak se Karel stal...

pátek 24. duben 2009 12:05

Není to tak dávno co nenápadně proběhlo médii sdělení jisté politické strany, že se postará o své současné poslance, kteří se nedostanou do nového parlamentu a dokonce k tomu ustavila komisi. Zajímavé je, že se celé prohlášení obešlo bez náležité odezvy hlídačů demokracie a strana sama se o tom dále nešířila (asi jí došlo, co je to za nehoráznost). O tom, jak by takové počínání, pokud by bylo míněno vážně,  mohlo také dopadnout, je naše dnešní pohádka. Tak se děti pěkně posaďte a poslouchejte.

      Za devatero řekami, devatero horami a devatero hranicemi žil byl jeden človíček - říkejme mu třeba Karel. Nebyl nic moc, rozumu příliš nepobral, školou prolezl jakž takž, vyučil se, prošel několik zaměstnání a nakonec skončil u dráhy. Žil si normálním, poklidným životem, do ničeho se nemíchal a nikdo by o něm, kromě jeho nejbližších, nic nevěděl, kdyby...
 
.....kdyby se země jednoho podzimního dne neprobudila do právě nabyté svobody. A náš Karel se  vtom okamžení probudil také. Vstoupil do strany, která měla v názvu slůvko sociální a stal se z něj úplně jiný člověk. Najednou byl aktivní, obětavý, agilní, pilný, ale také podlézavý; všechno znal, všemu rozuměl, když bylo potřeba i donášel. Budoval si kontakty, lichotil i haněl, naučil se intrikovat, vrážet nůž do zad, ale i pochlebovat. A tak stoupal po stranickém žebříčku výš a výš. Co, bohužel, nestoupalo, bylo jeho IQ. Mrcha jedna se nechtělo hnout a stále si vedlo svou, že to prostě výš nejde.
 
      Karel se však ve straně stával stále známější a známější, budoval si pozici a tak nebylo divu, že se jednoho dne ocitl na kandidátce  oné strany do parlamentu. Sice nad tím někteří spolustraníci vrtěli nechápavě hlavou, ale to bylo asi tak všechno, co s tím mohli dělat. A co čert nechtěl, Karel prošel a zakrátko skládal ve sněmovně poslanecký slib. Poslancem byl nevýrazným. Nemluvil (jeho jediný  a zároveň poslední pokus o slovní projev před sněmovnou skončil neskutečným trapasem), a tak jen přikyvoval  nebo nesouhlasně kroutil hlavou a hlasoval, jak mu strana přikázala bez ohledu na své svědomí (které jej ostatně příliš netížilo). Svůj mandát však nedosloužil - nečekaně se jemu a jeho soukmenovcům podařilo vyslovit nedůvěru vládě a tím vyvolat předčasné volby. Až pozdě si uvědomil, že si sám pod sebou podřezal větev. Sedě v hospodě nad půllitrem zvětralého piva, táhly mu hlavou neveselé myšlenky - oni mě už na tu kandidátku nedají,  prej sem ukázal, že na to nemám. Co se mnou jenom bude, kam se vrtnu? A právě v té chvíli zasáhla vyšší moc.
 
      Předseda jeho partaje - říkejme mu Pupkáč,  zahřímal ve vedení strany něco v tom smyslu, že  je naší svatou povinností postarat se o své bývalé poslance, kteří zůstali loajální a odolali svodům a vábení podlé a slizké opoziční partaje a nedostali se na novou kandidátku. A hned k tomu Pupkáč ustavil zvláštní komisi, která měla ony nešťastníky někam upíchnout, a do jejího čela postavil svou holohlavou obrýlenou pravou ruku - nazvěme jej Pátečkem. A protože ona strana předčasné volby vyhrála, nevyvstal před Pátečkem nerudovský problém "kam s ním?". Až u Karla se to nějak zadrhlo. Zpátky na dráhu nechtěl, ale hlavní problém byl v tom, že se Pupkáč zavázal zachovat bývalým zákonodárcům  své partaje výši  jejich  poslaneckého platu. "Kam s tím Kájou, kam s tím Kájou," dumal Páteček a začínal být pěkně nervózní, jelikož se ho Pupkáč denně dotazoval, jakže to s tím Karlem vypadá: "...dyk je poslední, co eště nemá flek!"
 
      Páteček byl čím dál více zoufalejší. Já to snad nedokážu, honilo se mu hlavou v bezesných nocích.  Až v okamžiku, kdy už byl na pokraji zhroucení a uvažoval o rezignaci, jej  to trklo. Upíchnu ho v televizi! Tam se jeden blb ztratí. Ale ani tady to nebylo bez obtíží. Ředitel, říkejme mu Slaneček, o tom nechtěl zprvu ani slyšet. Na televizi nemá Karel vzdělání, natož rozum.
 
      "Blbejch tady mám dost, ale sou to aspoň inžinýři," argumentoval Slaneček.
 
      A tak Pátečkovi nezbylo, než přitvrdit. Důrazně Slanečkovi připomněl, že vyhráli volby a že pozici ředitele nemá jistou, pokud nebude držet basu, že zájemců je dost a dost. Slaneček pochopil a společně s Pátečkem začali dumat, do kterého oddělení Karla upíchnout. A jak se zpívalo v rakousko-uherské hymně: "Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří", podařilo se i jim. Dotyčný byl jmenován vrchním občerstvovačem nejvyššího managementu Sojčích hor (ve smlouvě měl v kolonce profese napsáno "collation waiter"). A tak se, milé děti, Karel díky správné stranické legitimaci stal nejlépe placeným svačinářem v oné zemi. A pak se jedlo, pilo, tancovalo, měli tam však papírovou zem a já se propadl až sem.*
 
      A to je konec naší pohádky. Zdá se vám, že jsem to trochu přehnal a že  nemůže nastat doba, kdy ta správná stranická legitimace jakékoli barvy, tvaru a velikosti bude nadevše? A co si takhle připomenout zkratky NSDAP nebo KSČ. Aby  tedy to povídání zůstalo navždy pohádkou záleží a bude záležet jen a jen na nás.
 
 
*Tato pohádka byla sepsána na základě ústního hospodského podání a jakákoli podobnost s čímkoli je čistě náhodná.

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora