Podaří se i do třetice?

středa 1. červenec 2009 15:00

Nedávno jsem v Lidových novinách zahlédl titulek: "Al Kajda hrozí: Použijeme jaderné zbraně". V článku se praví, že pokud se Al Kajdě podaří v Pakistánu (nebo i jinde) získat jaderné zbraně, nezaváhá s jejich použitím. S odstupem času, a jak praví klasik s chladnou hlavou, se musím k tomuto tématu vrátit a zahledět se do evropské historie.

      Předesílám, že jsem ateista a nemám nic  proti křesťanství, islámu, buddhismu,  hinduismu, konfuciánství či jinému náboženství, pokud nebudou zasahovat do mého života tím, že  mne budou nutit všemi prostředky k přijetí jejich víry a hrozit mi, že pokud se tak nestane, jednoduše se mne navždy zbaví. A o to se právě snaží militantní kruhy uvnitř islámu, které mají  džihád - svatou válku proti nevěřícím, ve svém programu. (Přesto, že jim Korán v 2. súře, verši  256 nařizuje "Nebudiž žádného donucování v náboženství "!!!) A tento program se, bohužel, snaží všemi prostředky naplnit.
 
     A tady mne zaráží neuvěřitelně vstřícný postoj Evropy, potažmo Evropské unie, k těmto výhrůžkám. Od  mnohých evropských, ale i našich představitelů jsme neustále ujišťování, že  ti  muslimové to tak nemyslí, že islám není ve své podstatě militantní, že bychom je neměli dráždit. Ano, věřím tomu, že miliony muslimů jsou skutečně mírumilovní lidé, ale právě ta militantní hrstka, která je vidět a především slyšet, a která tedy utváří mínění o cílech islámu, to právě tak myslí. A nebude váhat ani vteřinu, aby nám dokázala, že nás klidně zlikviduje, nebude-li po jejich.
     
     A tak si v duchu představuji, jak by se na toto počínání dívali naši předkové, kteří kdysi zabránili islamizaci Evropy. Hádám, že bychom nedopadli v jejich očích příliš dobře a že bychom si vysloužili jen a jen pohrdání. Dovolím si tedy malý exkurz do historie a připomenu, proč se dnes korán (zatím) nevyučuje na Univerzitě Karlově.
     
     V dějinách Evropy jsou dva milníky, které zabránily postupu islámu. A  nemůže to být v dějinách lidstva jinak, než že těmito milníky jsou válečná střetnutí.
     
     To první se odehrálo mezi 10. a 25. říjnem roku 732 u francouzského města Poitiers (o přesné datování se dodnes vedou mezi historiky spory). Abychom pochopili tehdejší vážnost situace, musíme se vrátit o několik let dozadu. V noci na 28. dubna roku 711 překročili muslimští Maurové a Berbeři pod vedením Tárika ibn Zijád moře a vylodili se u Gibraltaru (odtud jeho název - Džebel el Tárik - Tárikova skála), porazili vizigótského krále  Rodericha v bitvě u Guadalete (červenec 711) a 11. listopadu vstoupili do Toleda. I další jejich postup byl bleskový, a tak do roku 720 ovládli většinu Pyrenejského poloostrova, aby zde zůstali více jak sedm set let - reconquista skončila až v roce 1492, kdy 2. ledna vstoupili katoličtí králové  do komplexu paláců a pevností maurských panovníků Granady Alhambry (v arabštině Rudý hrad). Maurové postupně upevňovali ve Španělsku svou moc. V roce 732 umajjovský emír Abd ar-Rahmán překročil s armádou Pyreneje s  cílem ovládnout Franckou říši. U města Poitiers se mu postavil do cesty majordomus vládnoucího rodu Merovejců Karel Martel (zvaný "kladivo křesťanství"). Rozpoutala se bitva, ve které se podařilo Frankům Maury porazit a zamezit tak muslimské invazi do Evropy ze západu.
 
001.jpg
Charles de Steuben - Bitva u Poitiers.
 
     Druhým historickým milníkem je dvojí obléhání Vídně tureckými vojsky. To první se odehrálo v roce 1529, když 10. května opustilo stopadesátitisícové vojsko Alexandropole (dnešní Edirne) a pod vedením sultána Süleymana I. dorazilo 27. září k Vídni. Císař Ferdinand I. pověřil obranou města Mikuláše hraběte Salma, kterému tehdy bylo již téměř jedenasedmdesát let, svého úkolu se však zhostil s odhodláním a energií takřka mladickou. K dispozici měl sedmnáct tisíc mužů, nepřítel měl tedy téměř devítinásobnou přesilu! Mezi obránci nechyběl ani český oddíl čítající asi 2000 mužů rozdělených do čtyř praporů, kterým veleli příslušníci drobné šlechty Vilém Zvířetický z Vartemberka, Peřina z Malečína, Petr Had z Proseče a Jan z Herdeka, který velel českému jezdeckému oddílu. Češi bránili bránu Rotenturmtor. Obléhání trvalo za neustálých tureckých pokusů o ztečení městských hradeb až do 14. října, kdy došlo k poslednímu útoku na město. Süleyman slíbil za zdolání hradeb svým mužům tučnou odměnu. Rozhořel se nelítostný boj, ale ani tentokrát Turci neuspěli a byli od hradeb odraženi. Po tomto neúspěchu se sultán rozhodl obléhání přerušit a 16. října nastoupilo jeho vojsko zpáteční cestu do Cařihradu. V říjnu 1529 se statečným obráncům podařilo Vídeň před Tureckým náporem ubránit. Bylo však jen otázkou času, kdy se hrozný nepřítel před Vídeň vrátí.
 
     Stalo se tak roku 1683, kdy se sultán Mehmed IV. rozhodl skoncovat jednou provždy s habsburskou říší. V dubnu toho roku vyrazil v čele armády o 150 000 mužích z Adrianopole. Dne 3. května převzal v Bělehradu velení velkovezír Kara Mustafa Paša, který 14. července přitáhl  s vojskem k městu. Císař Leopold I. svěřil vojenské velení Vídně do rukou Ernsta Rüdigera hraběte Starhemberg, který se, stejně jako jeho předchůdce v minulém století, zhostil svého úkolu na výbornou, přesto, že měl k dispozici pouze 15 000mužů. Ani tentokrát nechyběli Češi. Významnou roli při obraně Vídně sehrál polní maršálek Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Již 15. července začalo ostřelování města a 16. července byl kruh kolem Vídně uzavřen - obléhání začalo. Koncem srpna se zdálo, že město mele z posledního. Pomoc však byla na cestě. Spojená říšská, habsburská, polská a litevská vojska čítající asi 70 000 mužů se blížila k Vídni. V noci ze 6. na 7. září obránci uviděli nad vrchem Kahlenberg rakety zvěstující, že osvobozovací vojsko dosáhlo severního okraje Vídeňského lesa a je připraveno jim pomoci. Potíže s tím, kdo bude vrchním velitelem spojených armád vyřešil elegantně velitel císařských vojsk generálporučík vévoda Karel V. Lotrinský. V neděli12. září před zahájením útoku vydal rozkaz, který byl akceptovatelný pro všechny: protože císař Leopold I. není u vysvobozovací armády osobně přítomen, předává vrchní velení polskému králi Janu III. Sobieskému. Tím se předešlo případným zmatkům a nedorozuměním. Drama mohlo začít.
 
     12. září brzy ráno vyrazilo křesťanské vojsko pod vlajícími prapory a za zvuků trub ve třech oddělených proudech  z Kahlenbergu dolů na pomoc obklíčenému městu. Kara Mustafa své vojsko rozdělil: útočné jednotky ponechal v zákopech před městem, druhá část se přeskupila do obranné linie proti vyprošťovací armádě. Boj zuřil po celý den. Kolem jedné hodiny odpolední došlo ke zvratu. Do bitvy zasáhlo těžké polské jezdectvo - husaři, a na pravém křídle se jim zdařil průlom do turecké obrany. Od této chvíle byl osud turecké armády zpečetěn. Po celou dobu bitvy se  janičáři stále pokoušeli ještě Vídeň dobít. Okolo sedmnácté hodiny proti nim vyrazily ze Skotské brány oddíly obránců, které se za nadšeného jásotu spojily se dvěma pluky dragounů vedených markrabětem Ludvíkem Vilémem Bádenským. A to byl konec tureckého odporu. Jedna z nejskvělejších armád světa byla poražena a bezhlavě prchala. Z této porážky se již turecká říše nevzpamatovala. Od roku 1683 se ocitla v defenzivě a postupně vyklízela obsazená území, dokud nebyla z Evropy vytlačena definitivně.
 
02.jpg
Obležení Vídně. Dobová malba neznámého mistra.

      Možná vám připadá, že to bylo všechno dávno, že dnes již není potřeba se k těmto událostem vracet. Myslím si, že tomu tak není.  O tom, že obě události jsou stále živé svědčí  slova, která jsem si kdysi poznamenal (bohužel už nevím, v kterém mediu jsem na ně narazil). Slova, pronesená v islámském prostředí: "Zastavili jste nás kdysi před Vídní a Poitiers. Měli byste už vědět, že půjdeme za Vídeň a Poitiers, ale jiným způsobem". Není to tak trochu  hrozba? A nečeká nás někdy v budoucnu další Vídeň nebo Poitiers?. Aby tomu tak nebylo, o to se musíme postarat my i muslimové. Snad se to podaří.
 
     A malé zpestření závěrem. Sultán Mehmed IV. to neměl lehké nejen před Vídní. Potíže mu dělali i záporožští kozáci, jak o tom svědčí jeho korespondence s nimi z roku 1676. Pro pobavení vám ji předkládám:
 
Dopis Mehmeda IV. kozákům ze Záporoží:
 
Jako sultán, syn Mohameda, bratr slunce a měsíce, vnuk a vicekrál Alláha, vládce království Makedonie, Babylonu, Jeruzaléma, Horního a Dolního Egypta, císař nad císaři, panovník nad panovníky, výjimečný rytíř, nikdy neporažený, vytrvalý strážce hrobky Ježíše Krista, správce vybraný samotným Alláhem, naděje a útěcha muslimů, vítěz nad křesťany a jejich velký ochránce - nařizuji vám, záporožským kozákům, abyste se mi dobrovolně a bez odporu podřídili a zdrželi se obtěžování dálšími útoky.
 
A odpověď:
 
Záporožští kozáci tureckému sultánovi!

Ó sultáne, turecký ďáble a příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Jaký ďábelský druh rytíře to jsi, kdy nedokážeš zabít ježka s holou prdelí? Ďábel sere, tvoje vojsko žere. Nepodřídíš si, ty zkurvysynu, křesťanské syny; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde.

Ty babylonský kuchaři, makedonský koláři, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandrie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatrský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, idiote před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku!

Tak prohlašujeme my záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme, protože neznáme datum a nemáme kalendář, měsíc je na nebi, léta páně ten samý den jak u nás, tak u vás, takže nám polib prdel!

Košový ataman Ivan Sivko s celým záporožským vojskem.

      Tolik tedy mezikulturní dialog na sklonku 17. století. Ilju Repina tento dopis inspiroval k namalování obrazu. Všimněte si, že kozáci se při psaní odpovědi náramně bavili.

 

003.jpg
 
     Vidíte, že to sultán Mehmed IV. neměl jednoduché. A pak zkuste vládnout!

 

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

Luděk Kaplan

O všem, co s sebou přináší život, ale také o historii dávné, nedávné i současné.

Osadník z české kotliny v nejlepších letech, dívající se na vše kolem sebe vlastníma očima.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora